Proč zrovna na Tenerife?
Začátkem roku 2023 bylo jasné, že nás s Blankou letos doběhne kulaté narozeninové výročí. A tak jsem začal přemýšlet, co s tím. A vymyslel jsem, že bychom mohli jet někam surfovat. Sice to neumíme, ale zkusit jsem to chtěl. A když jsem se zeptal "sportovního" kamaráda, jestli by o něčem nevěděl, tak on že jo. Znáte to, jak kamarád má kamaráda a ten zná toho a toho? Takže z toho vylezlo Tenerife s ubytováním kousek od moře a možností zapůjčení surf vybavení a obytné dodávky. A když tedy ty Kanáry, tak na delší dobu než týden. Plán byl od začátku jasný, polovina surf, polovina průzkum ostrova. Na první část nebylo potřeba moc plánovat, stačí dojít nebo popojet od vily k moři. Druhou část pobytu spojenou s různými výlety už jsem ale plánoval dopředu, hlavně s ohledem na nutnost rezervovat některé vstupy hodně předem. Oproti plánu se skutečnost sice mírně změnila, ale kostru itineráře se povedlo udržet.
Tahle stránka je takový můj záznam prožitků zachycených den po dni, někdy i hodinu po hodině. Fotky jsou jen z mobilu, díky nabitému programu nebyl čas řešit lepší světlo.
Večer mám zabalený malý palubní kufřík. Blanka měla důležité setkání s přáteli, ale před půlnocí je už doma. Druhý kufr teď už balit nebudeme. Odlétáme až ve 12, takže na letišti stačí být po desáté. Blanka jde spát a já dokoukávám tematický film Boeing 747 v ohrožení. USA vojáci jsou šikulky a po dramatickém přetahování se s únosci, zneškodnění bomby na palubě a několika dějových zápletkách získávají vládu nad obřím Boeingem. Bez mrtvol z řad vojáků, pilotů, teroristů a nakonec i několika civilistů odlétnuvších menší dírou v trupu se zásah sice neobešel, ale hodinu a čtvrt po půlnoci je letadlo na zemi. Dával jsem moc dobrý pozor, když řízení po zastřelení pilotů přebral Kurt Russell coby držitel čerstvého pilotního průkazu na řízení malé Cessny.
Letíme Boeingem 737 Max 8. Doufám, že takové maličké letadélko zůstane stranou zájmu všech zlých lidí. Úplně v klidu nejsem při vzpomínce na relativně nedávné uzemnění těchto strojů. Ale tak co už. Snad se všechny dětské nemoci už vychytaly. Je čas jít spát, prý si přivstaneme a dobalíme ráno. Dohodli jsme se, že jeden kufr malý a jeden velký plus menší batoh postačí.
Cililink. 6:30. Vstávat, balit, udělat menší svačinu. 8:10 odjezd. 8:15 návrat pro jednu kartu, která by se mohla hodit. 8:20 odjezd, nyní už úspěšný. Na letišti V.H. jsme luxusně v 10:15. Nechat zprocesovat větší kufr, vyzvednout palubní lístky, projít kontrolou, zkrátka nuda šeď. Cestou k terminálu C míjíme vstup do salonku. Máme jednu kartu se kterou bychom se mohli do salonku dostat. Do nástupu do letadla zbývá sice jen 20 minut, ale proč salonek nezkusit. Kdepak, na tuhle kartu k nám nemůžete, praví paní na "recepci" s drobným úšklebkem ve tváři. Kvůli dvaceti minutám nemá cenu se přít ačkoli podle informací ke kartě by to jít mělo. Spokojíme se tedy s posedáváním přímo u vstupu do chobotu k letadlu. Podle skladby osazenstva se dá odhadnout, že školkovým dětem přišel čtvrtek jako super den na opuštění jejich zařízení. Přemýšlím, jestli je v Boeingu 737 část paluby vyhrazená jen dětem? Představoval bych si odhlučněný prostor někde pod podlahou kabiny, kam by se děti dostávaly skrze propadlo. Mohla by být švanda ovládat pedál propadla. Po příletu by se pak děti z oné místnosti jednoduše vysypaly na runway (po zastavení letadla).
Tak ne. Žádná hernička na palubě není. Hledáme naše dvě sedadla. Podle schématu při on-line odbavení jsme měli mít před sebou uličku. To by bylo pro nohy bezva. Ale kdepak, žádné uličky. Pěkně natěsno. Chvíli se zdá, že na naší trojsedačce budeme jen dva. Optimismus odchází, postarší snědá paní s šátkem na hlavě přichází. V kabině je asi 30°. Takhle v únoru se to zdá být příjemné. Ano, asi tak 10 minut. Po hodině je spousta spolucestujících v limbu, s výjimkou dětí. Palubní personál rozváží občerstvení směšných rozměrů za méně směšné ceny.
Ve výšce 11.000m n.m. je za okénky jen prosluněná mlha. Ještě 4 hodiny.
13:02 pokus o usnutí. 13:13 tak ne. Radostné výkřiky děti "mami", "kde je Mája", " bolí", ale i "Matýsek se posral" vyhodnocuje mozek jako důležité. Navíc máme štěstí, že dvě řady před námi si čtyřletá děvčátka založila provizorní taneční kroužek. Nejde též nepostřehnout, že při průchodu jakékoli osoby uličkou kolem mého sedadla (ano, sedím do uličky, myslel jsem si, že to bude výhoda, ale pořád do mě kopou) se podlaha pod mou nohou citelně prohne.
13:19 nervózní tatínek tak tři řady za námi domlouvá své malé dcerce "nezlob nebo dostaneš na zadek, jestli nepřestaneš, vyhoděj tě z letadla." Tipuji, že ani jedno se nestane. Dcerka reaguje bez zájmu úprkem do tanečního kroužku. Škoda, že žádné dítko nemá chytré hodinky, opravdu by mě zajímalo, kolik tady, v jedenácti tisících, naběhají.
Zkoušet se ptát kapitána, zda by neměl jedno volné místo v kokpitu pro vášnivého leteckého modeláře vyhodnocuji jako zbytečné.
13:26 Terezko! Ne ne, ne ty svatá. To jen dětský výkřik přehlušil jinak nudné ševelení v kabině.
Blanka asi 30 minut spala, ale nyní je zřejmě nejvhodnější čas na zpracování zápisu ze včerejší porady.
Nikolko! Chlapci se místo pobíhání věnují spíše mobilům.
Ajaj. Tak ne zcela. "Chceš jít čůrat" zeptala se maminka probíhajícího chlapce. "Jo!"
Děvčátka se jala prorazit projíždějící vozík pro sběr odpadků. Vítězství slaví vozík a děvčátka úprkem mizí v zadní části letadla.
13:32 Nedá se nic dělat. Zkusím sudoku. Když zvolím těžkou, bude to tak na 15 minut. Jestli dobře počítám vychází to na cca 12 her.
14:12 3 hry, 2x hard dobrý, 1x super hard ... nevyřešená. Jedna "rodinka" tu má sladěný dress code. Dcerka, synek i maminka ve stených barevně výrazných tričkách. V dospělém pánském provedení jsem tuhle barevnou kreaci nezachytil, tak buď jsou bez tatínka, nebo se distancoval. 15:05 Tatínek má černé tričko.
Proti pobíhání dětí pomáhá avizovaný průlet oblastí s výskytem turbulencí. O turbulence obyčejně nikdo nestojí, ale drobné přijdou vhod. Asi to nebude tak horké, palubní personál je v klidu a nepřipoután. Neříkejte to dětem.
Jejda. Signalizace přístupnosti WC hlásí volno. Takže je po turbulencích.
15:19 neobvyklý klid. Děvčátka se zřejmě unavila.
16:26 Ne, na spánek nedošlo i když snaha byla. Několik odehraných sudoku a ještě půl hoďky. Konečně sestup.
Nedlouho po páté jsme zase na Zemi. Průchod k výdeji zavazadel je tu pojat jako okružní cesta přes celou letištní budovu, trochu ve stylu supermarketu, kde vám obchodní stratégové předurčí nejvhodnější trasu. Blanka čeká na kufr, já jdu vyzvednout booknuté auto. Chlapík na přepážce půjčovny https://www.cicar.com/ je srandista. Při dotazu "jak je parkoviště daleko?" přichází odpověď "20km tímto směrem". Mě nedostane a kontruji dalším dotazem "a není to málo?" Podpis papírů, platba kartou, upozornění, že v nádrži je ¾ paliva a že si k ceně pronájmu přirazí vratnou „zálohu“ v ceně paliva 36€, kterou prý na kartu neprodleně vrátí, když bude auto při vrácení v pořádku. Přeskočím – tuhle půjčovnu mohu doporučit. Při bookingu se nic neplatí, vše proběhlo hladce, „záloha“ opravdu neprodleně vrácena.
Konec legrace. Parkoviště (vrakoviště) je kousek. Proč vrakoviště? Zdálky vypadají auta spořádaně stojící pod přístřešky vyčištěná a naleštěná skvěle. Nacházíme svou Corsu (což dle našich ubytovatelů bylo nejmenší auto, kam se vejdou dva surfy). Dělám asi 20 fotek poškození. Auto je to nové, sotva 80.000km, ale už mu chybí jen nějaká pořádná promáčklina. Poškrábané je úplně všechno. Vlastně sklo je ok. Interiér čistý až na sedačku spolujezdce, kde se zřejmě solné mapy po potícím se pasažérovi vyčistit nepovedlo. Při hledání exitu uděláme dvě kolečka v areálu půjčovny a už jsme v čilém provozu. Za pár minut stavíme u Lidlu pro nákup základních surovin. Je dost podobný našemu CZ, jen ta vína mají nesrozumitelné názvy. Hledat tu třeba Ryzlink vlašský je ztráta času. Ale zas lepší než v Polské Biedronce. V podstatě bereme láhve v cenové relaci 4€/ láhev.
Při krátké jízdě k ubytování mi dochází, proč tu většina aut nemá dokonalý lak.
Jsme na místě. Od hlavní silnice je vila jen pár desítek metrů po cestě kvality tankodromu. Klíče jsou ve schránce s číselným kódem. Počáteční paniku "ten kód nefunguje!" střídá radostné získání klíčů po zadání správné číselné kombinace. Vila kompozičně představuje malý hrad. Tedy vlastní dům obehnaný kolem vysokou zdí. Zdolat první dveře ve zdi je legrace i když jde do zámku klíč dost ztuha. Ovšem zjistit kudy se leze do toho baráku se stává nečekanou výzvou. Obcházíme dům dokola, ale do jediných dveří vyhlížejících jako vstupní klíč nepasuje. Stačilo se zbavit představy, že do domu se obyčejně vchází dveřmi a hle, do vrat evokující vstup do stodoly už druhý klíč pasuje.
Původní informace od majitelů navozovala pocit, že budeme v domě sami. Shora je slyšet dětský povyk a od sousedů přes ulici to určitě není. Krátká prohlídka a už víme, že jsme tu se dvěma maminkami a třemi malými dětmi. Dělí nás patro, tak snad Ok. Zabydlujeme se, lehce něco pojíme a natěšeně vyrážíme do blízkého městečka El Médano. Jo, fajn, máme toho dneska už nějak dost takže návrat. Ještě si píšu s doporučeným chlapíkem ohledně zapůjčení surfů. Sraz zítra v 8:45.
Je asi 20:30. V pohodlí křesel dopíjíme druhou láhev bílého, když kde se vzaly, tu se vzaly od těch dětí shora mámy. Děvčata se vrátila z městečka. WiFi online chůvičky jsou prý zárukou bezpečné kontroly spících dítek. Dáváme se do řeči abychom v záplavě různých příběhů a myšlenek zjistili, že v ČR od sebe bydlíme doslova pár kilometrů. Svět je malej. Pozvání k téměř dopité lahvi s díky odmítají a že prý zítra. Získali jsme ale "cenné" informace. 1. dá se tu koupit nějaké místní víno za necelé 2€ a je dobré, poznávací znamení je modrá láhev. 2. sluníčko tady prý moc neopaluje. 3. moře je klidné, téměř nefouká a velmi pochybují, že by v takových podmínkách šlo surfovat. Nic nemohlo být vzdálenější pravdě. Dopíjíme, uléháme, dobrou v cizí zemi.
Vstávat. Snídaně z včera nakoupených zásob a už je tu Radim se surfy. Jejej, ty jsou veliké. Dozvídáme se, že jsou pro nás tak akorát a že menší by nás neunesly. K prknům dostáváme i neopreny. Při pohledu na ten můj je mi lehce ouzko. Není největší. Radim situaci odlehčuje hláškou, že větší stejně nemá. Také se ukazuje, že přijel v dodávce, kterou si tu za pár dní na naší druhou (turistickou) etapu půjčíme. Ta první má být surfařská. Ještě dostáváme pokyny, kam jít surfovat, že se máme orientovat podle odlivu (WindGURU zobrazuje fáze odlivu - 2h před a 2h po maximálním odlivu je ideální čas se vrhnout do moře). Instruktora jsme sice měli pro naše první pokusy přislíbeného, ale to nevyšlo. Takže první seznámení zkusíme sami a pak se uvidí. Pro jistotu si od Radima bereme kontakt na jeho známého instruktora.
Dnes je největší odliv ve 12:00. Po snídani jedu na rychlý nákup pro pár drobností, co jsme včera zapomněli. Jak na potvoru zrovna u vybraného krámu pokládají nový asfalt. Standardně je možné zajet do podzemní garáže, která je teď ale nepřístupná. Mám štěstí a nalézám jedno volné parkovací místo asi 100m od prodejny. Cesta do supermarketu pohoda. Zpět se dvěma láhvemi vína, 6-packem balené vody a ještě nějakými drobnostmi v tašce "Grande" je návrat o dost náročnější. Pokouším se ještě někde sehnat kurty pro přivázání surfů na střechu. Nesehnal jsem.
Je nejvyšší čas vyrazit do vln. Ukazuje se, že dva surfy + dva dospělí nejsou pro Opel Corsa kompatibilní. Máme to na pláž sice jen asi 300m, ale vláčet vše pěšky se nám nechce. Čert vem komfort. Surfy se natlačí až k přednímu sklu a holt Blanka si vleze do kufru. Sklopné zadní sedadlo je dělené, ale bohužel sklopné tak nešťastně, že tam s těmi surfy volná sedačka nezůstane. Zavírám Blanku jak psíka do kufru a jedeme. Surfy znemožňují pohled do pravého zpětného zrcátka. Při jízdě těch cca 300m to až tak nevadí, ale při parkování podélně u chodníku by se hodilo. Corsa má zadní kameru a poslouží k bezpečnému přiblížení k obrubníku. Osvobozuji Blanku, vytahujeme surfy a směle vyrážíme na doporučenou pláž. Neopreny jsme si oblékli / navlékli už ve vile. V moři budeme o to dříve. Bod 3 nepotvrzen. Trochu se rozfoukalo a vlny mají kolem metru. Obouvám boty do vody z obav z kamenitého dna. Radostně se vrháme vstříci novým zážitkům a už netrpělivě vyhlížíme první pořádnou vlnu. Přitom pozorujeme surfaře kolem jak se to vlastně dělá. Nevěřili byste, jak velký je rozdíl mezi instruktážním videem na YouTube a realitou. Sil máme hodně, pádlujeme rukama proti vlnám. A je to únavné, ne že ne. Jak jednoduše to vypadalo ve filmech s tématikou surfování. Mořská voda je slaná, to ví každý. Ne každý ji tak často loká. Kousek od nás je skupinka s instruktory. Snažíme se napodobit konání žáků. Nedaří se. Ti instruktoři svým žákům celkem nenápadně pomáhají. Tu jim surf do vlny postrčí, tu surf přidrží, aby byl stabilnější. Z jedné boty mi vypadla vložka. Preventivně vyhrávám i tu z druhé boty a dávám je na břeh. Za tři hodiny máme všech těch pokusů plné zuby. Já se na vlně svezl asi tak jednou a půlkrát v leže (půlkrát protože to bylo divný), Blanka asi dvakrát. Já si navíc ještě prknem břinknul do brady až mě levý pant spodní čelisti nepěkně zabolel. Krátce před koncem našich pokusů vždy když si lehám na prkno cítím ostrou bolest při spodní hraně hrudního koše. Jako kdybych si lehal na nějaké zkroucené větve. Přičítám to nějaké nerovnosti v neoprenu. Jdeme z vody. Jedna bota má nepěkně rozervanou špičku. Boty jsou zralé na vyhození. Mám jakési vnuknutí a ještě je nevyhazuji. Pointa později. Bod 2 nepotvrzen. Oba jsme pěkně připálení. I když jsme se namazali silnou vrstvou krému (šetrnou ke korálům ačkoli tu nejsou) dlouhý pobyt ve slané vodě vykonal své. Mně navíc připadá, že tou "solankou" mám rozežrané rty. Surfy do kufru, Blanku do kufru. Na vile vše vyložit, prosolené věci opláchnout čistou vodou. Je kousek po jedné a do večera daleko. Lehký oběd a přesun autem k nedaleké sopce Roja [Rocha]. Jdeme po pláži, kde se plachtění chtiví turisté učí, jak ovládat draka pro jízdu na vlnách. V moři jsou desítky kiterů s barevnými draky. Vypadá úžasně když boardy tažené mocnou silou větru prořezávají napěněné vlny. Roja má výšku asi 157m. Stoupání znepříjemňuje jen silný vítr unášející štiplavá zrnka písku. Shora sopky je fajn výhled jak na onu pláž s draky, tak na druhé straně na další pláž, kde se zřejmě vůbec nesurfuje, a tak je zde jen nemnoho lidí oddávajících se slunci a moři. Zpět jdeme trochu jinou cestou, ale zase směrem k pláži s draky. Co se to válí mezi kamením na břehu? Jakási reklamní barevná cedule? Jdu blíž a ... kitesurf. Vyprošťuji ho z kamení a koukám kolem. 200m od nás člověk v neoprenu bezradně sledující břeh a to dost daleko od spotu surfařů. Zvedám prkno, mávám. I surfař mává. Předávám prkno šťastné slečně z Itálie. Chápu její radost. Pokračujeme po pláži zpět k autu a jedeme na vilu. Vzali jsme to přes město, že ještě koupíme nějaký krém po opalování, ale bez šance na zaparkování jen projíždíme. Na vile se přesouváme k bazénu a upíjíme z lahví. V podvečer se k nám plánovaně přidávají děvčata ze včerejška. Povídáme dlouho o všem možném až ze zásob moc nezbylo.
Zmiňuji svůj bolavý hrudník resp jeho spodní hranu včetně tzv mečovitého výrůstku. Ten, co nás kdysi učili vůči němu pokládat dlaň při masáži srdce. Bolí to pekelně. Prý je to normální. Další dny už na surf moc nelehám. Vlny se dají chytat i tam kde stačím, takže naskakuji do lehu vždy kousek před vlnou.
Bod 1 nepotvrzen. Nikdo vlastně neví, kolik to víno stálo a kde ho holky koupily. Mám zásadu, že nekupuji bílá vína pod 100Kč / láhev. Tady zatím ani mírně levnější láhve nejsou zdrojem potíží.
Krátký trek na Montaňa Roja, zaparkujete někde na silnici https://mapy.cz/s/fepodamete.
Maximální odliv je dnes o cca 1.5h později než včera. Po snídani jdeme na krátkou procházku do města s jediným cílem a to sehnat "masku" proti slunci. Už včera ve vlnách jsme si všimli několika surfařů s indiánským líčením ve tváři barvou modrou či zelenou. Při včerejším večerním posezením nám sousedky řekly, že je to ochranný film proti slunci na bázi zinku a prodává se ve všech surf shopech, vypadá třeba jako jelení lůj. Zastávka v prvním obchodě. Hurá. Vybíráme barvu (modrá, fialová, zelená, tělová, hnědá). Blanka je veselá a odcházíme s pěknou zelenou. Návrat na vilu, naložit vybavení a přesun na parkoviště k pláži. Tentokrát se do neoprenů soukáme až u vody. Já dostávám výrazné zelené maskování do tváře. Blanka si zakrývá jen nosík. Boty do vody zůstaly doma. Včerejšek ve vlnách přinesl dvě základní poznání. Surfování není jednoduché a vyžaduje hodně sil, i jen chůze či plavba od břehu k místu, kde se vlny zvedají. Jinými slovy s vlnami nemá cenu se prát a tak se proti vlnám dnes pohybujeme výrazně rozvážněji. Oproti včerejšku žádný velký progres. Celkově se na prknech lépe udržíme, sem tam sjdeme nějakou vlnu spíše v leže či lehce přizvednutí na napnutých rukách. Ke stoupnutí se ani nepřibližujeme. Za cca dvě a půl hodiny jsme unavení a dál by to bylo trápení. Převléknout, naložit. A protože do města je to od parkoviště kousek jdeme pěšky dokoupit zásoby zdevastované včerejším večírkem. Cestou míjíme dodávku surfařské školy, která právě zahajuje surfařský kurz. Už jsme tyhle kluky viděli v moři včera. Jeden z nich na mě, zrovna když jsem vkročil na přechod, volá něco nesrozumitelného. Tak se vracím abych se dozvěděl, že vypadám jako Hulk. Ha ha. Vím, že jsem zelený. Odskočím do budoucnosti. Já nevěděl, jak moc mě Blanka nazelenila, ale později večer u zrcadla jsem toho Hulka pochopil. Měl jsem na sobě navíc maskáčové zelené kraťasy a zelenou košili. Zpět do přítomnosti (tehdejší). Využívám situace a ptám se, jestli by nám dali zítra lekci. Že si nás asi minulé dva dny v moři všimli. Tak že prý ano. Všimli a lekci dají. A že mám napsat ještě na WhatsApp, číslo mají na dodávce. Předběžně zítra v jednu.
Obchod i návrat autem od pláže s Blankou v kufru bez překvapení. Na vile potkáváme nové sousedy. Matkám dorazili pánové včetně jedné tchýně. Právě tchýni s vnoučetem za hradbou vily vidíme první. Nelze si nevšimnout, že už má pěkně přismahlé některé části těla. Zřejmě také naletěla na bod 2. Krátké uvítání a ještě se na chvíli přesouváme k bazénu, teplota vody 19°, to je méně než moře. I když pere slunce, tak díky větru je celkem chladno. Se soumrakem dovnitř vily, povídání, čtení, zprávy kámošům a od kámošů. Opravdu fouká. Ještě upřesňujeme termín zítřejší výuky, je stanoven na 14:00.
V 6:30 ráno je v našem malém pokojíčku s malým okénkem ještě tma. Probouzím se s pohledem na Blanku se svítícím telefonem. Říká "víš co bychom mohli dělat"? Mám bujnou fantazii a napadá mě ledacos. Tak tohle mě nenapadlo. Rychle vstát, za chvíli vychází Slunce a z blízké sopky Montaña Pelada bude bezva výhled. Obléknou, bez snídaně šup do auta, popojet asi 3km do sousedního městečka. Nebo spíš shluku několika domů. Drobný zádrhel představuje zaslepená ulice kousek před cílem. Není ale kde odstavit auto a tak se kousek vracíme a záslepku objíždíme souběžnou uličkou až k malému parkovišti. Už není úplně tma, ale mezi drny a kameny chvíli hledáme vhodnou cestu. Značení tu není příliš důkladné. Na druhou stranu náš cíl na skále vidíme a spojnici nekomplikují žádné kopce či údolí. Začínáme stoupat po skále. Samý šutr a suť. Je třeba dávat pozor, pád by bolel a při troše smůly by se i dolů skutálet dalo. Na vršku jsme včas, východ nastane asi za 10 minut. Před vichrem se kryjeme za hranou kopce.
Už leze. V dáli nad mořem chvíli jen záře následovaná za pár okamžiků tou ohnivou koulí. Všimli jste si někdy, jak hrozně rychle Slunce nad obzor vyskočí? Několik fotek a menší oklikou se vracíme k autu. Pomalu svítá. Na cestě tu a tam mezi trsy nízkých trav překvapí shluk vysokých kaktusů. Daleko za námi Slunce postupně osvětluje pohoří s nejvyšším bodem Atlantiku, sopku Pico de Teide. Ta nás také čeká, ale až jindy. Zpět na vilu, snídaně. Kurz máme až ve dvě, tak jdeme na místní trh v centru města. Čekali jsme obdobu našich farmářských trhů. Ale je to jen atrakce pro turisty s cetkami pochybné kvality. Blanka si kupuje "plážové" šaty a pro kamarádku náramek z lávových kamínků. Couráme se městečkem.
Na vile lehce poobědváme a v 13:30 přejíždíme na sraz kurzu. Potkáváme se s instruktorem, ale že prý dnes ne. Moře je dost rozbouřené a vlny plné písku. Je vidět, že oproti jiným dnům je v moři mnohem méně nadšenců. Jak surfařů, tak lidí na windsurfingu i kiterů. Hrdě instruktorovi hlásím, že do vody jdeme s ním nebo bez něho. Domlouváme si další termín na zítřek. Nakonec myšlenku na surf pro dnešek opouštíme a jdeme do moře jen v plavkách. Je to vlastně poprvé a je to fajn. Plácáme se ve vysokých vlnách docela dlouho. O plavání nemůže být řeč.
Na vile chvilka odpočinku a jdeme okouknout noční městečko s plánem dát si něco dobrého. Zvítězila pizza. Čekání na upečení si krátíme upíjením točeného místního piva a sledováním ruchu ulice. Pizzu bereme na nedaleký ochoz u pláže v centru, kde poslední surfaři s přicházejícím soumrakem vytahují z vody svá prkna. Rozsvěcí se pouliční lampy, žvýkáme pizzu, kolem je živo. Loudáme se po nábřeží a hledáme Sculptures in El Médano. Je to 8 různých plastik rozmístěných po nábřeží. Nemají žádnou jednotnou tématiku. Kužel lodního šroubu z lodi American Star, vysoký špičatý kámen z jedné strany hrubý a z druhé rovný hladký, malý bronzový rejnok na vysokém sloupu, co vypadá jak uliční lampy kolem, kamenná socha stylizovaného Mayského válečníka, sloup, co vypadá jak 7 páteřních obratlů vytesaných z tufu (hornina ze sopečného popela ... to je tady často používaný stavební materiál na části staveb s malým zařízením) - má představovat spojení a harmonii mezi sedmi Kanárskými ostrovy, a další.
Montaña Pelada https://mapy.cz/s/pesojevava.
Kurz máme až ve dvě a tak vyrážíme na výlet. Po dálnici kousek ke kamennému oblouku Arco de Tajao. Žádné visitor centrum nebo cedule. Prostě jen kus skály s dírou ve skalnaté kamenité krajině. Díky oparu a času není zrovna ideální světlo na focení, ale na dokumentační fotky mobilem dobrý. Chodíme kolem, koukáme, fotíme. Kurz je až za dlouho. Popojíždíme ještě kus dál na místo, kde se v 50. letech 19. století začalo stavět sanatorium pro malomocné - Sanatorio de Abona. Tehdejší obyvatelé Tenerife měli prý trochu problém s hygienou a spoustu nemocí, např. lepru která decimovala obyvatele, nebylo možné léčit. V průběhu výstavby byl ale objeven lék na malomocenství díky kterému se nemoc téměř podařilo vymýtit a sanatorium tak nikdy nebylo zprovozněno. Dnes z něj zbyly jen ruiny.
Lehký oběd a honem na kurz. Jsme na místě, taková vyhlídka mezi silnicí a mořem. Instruktoři už tu jsou také. Platím, v pohodě u silnice kartou. Nějak se nic neděje, čekáme. Trousí se sem další lidé. Čumilové, říkám si. Druhá dávno pryč a pohoda. Jeden instruktor voskuje surfy, druhý někam zmizel. Ukazuje se, že ty hordy lidí kolem nebudou čumilové, ale účastnící zájezdu. Skupina čítá 10 lidí. To mi přijde fakt hodně, moc individuální výcvik to asi nebude. Fasují se neopreny, my máme své, od začátku čekání jsem v něm zapnutý a cítím čůrky potu v místech, kde není neopren na tělo nalepen úplně těsně. Blanka byla bystřejší a od začátku měla neopren jen do půli těla. Takhle, já bych si ho také předtím sundal, ale fakt se mi do něj blbě leze a nechtěl jsem riskovat potíže při znovuoblékání.
Dostáváme základní instruktáž. A konečně jdeme k vodě. Lehké rozcvičení, další instrukce tentokrát pohybové, aneb jak pádlovat rukama a jak se zvedat. Na dost věcí už jsme si přišli dříve samostudiem, novinek není mnoho.
Ve vodě se začíná ukazovat, že instruktoři nestíhají. Na mně se dostalo tak čtyřikrát za ty dvě hodiny. Ale i pokřikování s hlášením chyb při samostatných pokusech a pádech přijde vhod. Celkově je to zase lepší než naposledy. Několikrát se na vlně pěkně svezeme. Aby nedošlo k nedorozumění, jízda trvá tak 5s. Za dvě hodiny toho mají jak instruktoři, tak účastnící zájezdu plné zuby. Já mám svoje prkno a zůstávám ve vodě ještě další hodinu. Blanka měla v rámci kurzu půjčené větší a to se muselo vrátit. Brát si svoje menší už nechtěla a zůstala na pláži jen jako pozorovatel a příjemce slunečních paprsků. Dneska mám dost. Balíme a jedeme zpět na vilu.
Na vile u bazénu máme ještě malou grilovací párty se sousedy (matky, páni, tchýně). Vyprávíme si různé cestovatelské zážitky. Jak už to tak na podobných akcích bývá nelze minout témata jako zdravotní trable ovšem s humornými zážitky a přisprostlé a nekorektní vtipy. Postupně členové sousedského klanu odpadají. Zůstáváme sami s Ondrou. Vypráví o svých zážitcích z cestování po USA. Jak si za první vydělané dolary koupil profi surf (aniž by na něm kdy stál), který pak dlouho vozili v malém autě se čtyřmi lidmi při cestování zcela mimo moře. A že to surfování není až taková legrace, protože když se chce člověk fakt svézt, tak to jednak musí umět, ale taky to chce pořádnou vlnu. A taková vlna má sílu a chyby nekompromisně trestá. Jo jo. I z těch malých vln co se tady v nich plácáme máme dost slušně zvalchovaná těla a poznáváme unavené svaly o kterých jsme ani nevěděli.
Pěkné zakončení dne.
Kamenný oblouk Arco de Tajao https://mapy.cz/s/ravunesamo.
Sanatorio de Abona https://mapy.cz/s/haburomejo.
Vstáváme brzo protože na 8:30 máme rezervovaný vstup do Barranco del Infierno (v překladu pekelná rokle) v městečku Adeje („j“ se čte jako „ch“, takže Adeche). Po dálnici to je kousek, navigace tvrdí 15 minut. Ale rána tu bývají dopravně nabitá, tak raději vyrážíme dříve. Dálnice chvíli jede, chvíli stojí. Časová rezerva přišla vhod. Výchozí bod do soutěsky je hodně v kopci na kraji města. Autem přijíždíme téměř až k pokladně aniž bychom kde narazili na vyhrazené parkování. V úzké strmé ulici se otáčíme a hledáme místo na zaparkování. Chudák spojka. Parkujeme jen kousek od vstupu, ale v kopci jak kráva. Raději dávám pod kolo kámen. Cestou zpět ke kase se ukazuje, že problém s parkováním jsme neměli sami. Vytočený motor a vonící spojka provází otočku auta se třemi děvčaty.
Vstup máme rezervovaný, zaplacený online a dokonce jsme ráno online stihli i jakési potvrzení podmínek atrakce. Takže jen fasujeme helmy a inkasujeme základní informace o podmínkách pohybu na treku. Název pekelná rokle působí asi jako lákadlo. V reálu se jedná o pěkný výšlap úzkým údolím kamenitou spíše udržovanou stezkou zakončený malým vodopádem padajícím z vysoké skály. Našinci může výlet připomínat průchod botanickou zahradou se sukulenty (Opuncie, Pryšec kanárský, apod), jen tady je to natažené na 3.5km a hodně do kopce. Po cestě slyšíme kvákání žab (prý jsou sem dovezené jen dva druhy jinak žádné místní tu neměli) a švitoření ptáků. Jde se dobře, je docela brzy a slunce sem ještě nesvítí. Divíme se, že kromě nás tu nikdo není ačkoli termíny před tím naším v 8:30 už byly plné. Stezka je zespodu dobře vidět a nikdo na ní. Za 1.5h jsme u vodopádu, nebo spíše u toho čůrku ze skály. Po cestě nás předstihla jen jedna dvojice. Zatímco my se každou chvíli zastavovali, rozhlíželi a poslouchali žáby, tihle pelášili stylem start cíl. A pak to začalo. Ještě než jsme se vydali na sestup odspoda se nahoru hrnuly davy. A jak slunce vylezlo výš a větší část stezky osvítilo, někteří turisté nepřeslechnutelně funěli. Cesta dolů uběhla rychle. Některé scenérie se rozsvítily sluncem. Je vedro a tak upouštíme od nápadu prohlídky města. Dálnice zpět je volná. Zastavujeme v Lidlu pro trochu ovoce a pečiva a oběd dnes řešíme mekáčem hned vedle. Na vile se jen přepínáme do módu SURF. Naložit surfy, popojet a hrrr do moře. Blance jsme po včerejší zkušenosti zajistili větší surf. Vlny jsou spíše malé a lámou se až nedaleko od břehu. Takže se vozíme spíše jen v pěně. Občas se nám povede docela pěkně nastoupit a jet. Vlny ale vážně nic moc. Blanka se západem slunce odchází. Já se ještě chvíli snažím, ale žádná hitparáda. Končím a vracím se na vilu. Dneska mám opravdu hlad. Blanka servíruje umně spojené zbytky jídel z předchozích dní. Paráda. Hrajeme kostky, dneska mi vychází spíše ta láska. Ještě pár zpráv domů, sudoku a na kutě. Zítra nemáme úplně pevný harmonogram, tak si třeba přispíme.
Výchozí bod do Pekelné rokle (Barranco del Infierno) https://mapy.cz/s/mofazovera. Vstup nutno rezervovat předem, stačí den dva, dospělý za 11€ https://1url.cz/@infierno. Na mail vám pak přijde ještě požadavek na vyplnění formuláře kvůli bezpečnosti, ale ten se dá vyplnit i před vstupem na kase. Parkování dramatické kdekoli na ulici k rokli. Tahle atrakce nemá vlastní parkoviště. Parkoviště, co je vidět na mapě, je k restauraci s omezenou dobou parkování.
Dnes chceme jen zkusit šnorchlování západně od La Mareta. Zítra jdeme na sopku a je třeba pošetřit síly.
Po pozdní snídani podnikáme cestu na farmářské trhy uprostřed města. Tam, co byl v sobotu cetkotrh by dnes mělo být ovoce, zelenina, koření. Cestou jsme objevili prodejnu s počítači. Hurá, kupuji sluchátka, protože těch 5h v letadle sem mě vyškolilo.
Trh není největší. Ceny srovnatelné se supermarkety. Bio banány za 1.10€ kg jsou jasnou volbou. Loupeme je až kousek mimo hlavní trasy. Prý syrové banány jedí jen opice. Procházíme po nábřeží kolem kaváren, pláží a půjčoven surfů všech typů. Mořská hladina se už dávno zaplnila kitesurfy, windsurfingy i obyčejnými surfaři. Spousta z nich jsou začátečníci. Jejich neúspěchům se už nesmějeme, sami moc dobře víme, jak nelehké to je.
Po cestě zpět na vilu se krátce ošplouchneme v moři. Blanka udělala výbornou česnečku. Přispěji nepatrně nakrájením sýra a šunky.
Dnes je snad první den, kdy neřešíme čas odlivu. Kolem druhé se nám zkrátka chce, a tak sedáme do auta abychom popojeli k těm jezírkům. Stavíme u krajnice. K jezírkům je to pár metrů. Eh. Vypadá to divně. Kolem jednoho jezírka, kde se pravidelně zvedá a klesá hladina, je plno lidí. Tam nejdeme. V okolí je ještě několik na pohled zajímavých míst. Jejich atraktivitu zabíjí .... jak to napsat .... nejvhodnější slovo je asi squat. Támhle sídlí partička zřejmě spojená kultem volné lásky, vedle zas .... prostě homeless. Tady fakt nezůstaneme. Škoda, stran přírodních scenérii je to tu fajn. Bohužel je kazí sociální skupiny s námi nekompatibilní. Zpět do auta. Popojíždíme kousek vedle na menší pláž La Mareta. Také divné. Ještě jeden přesun na pláž La Tejita. Tady zůstáváme. Jejda. Jestli ona ta pláž není nudistická. Lidí je opravdu málo. Pohledných dívek a žen minimum. Rozcapených pánů dost. Nic moc hezkého na pohled. Chvíli poskakujeme ve vlnách, které jsou tu opravdu přísné. Stačí chvilka nepozornosti a živel člověka semele. Souboj se silou vln je výzva. Třikrát mě semelou a jsem rád za písečné rovné dno. Blanka udělala několik fotek na mobil ve vodotěsném pouzdru. Užili jsme si dost. Písek všude a sprcha tu není. Jedeme domů se zadky podloženými ručníky. Na vile se odpískujeme hadicí a v bazénu.
Jo to šnorchlování nedopadlo. Tak alespoň v tom bazénu si brýle se šnorchlem zkouším. Kdysi dávno jako dítko školou povinné jsem měl zelené gumové brýle kryjící i nos. Měly i skutečné sklo. A k nim byl i šnorchl. Měl na konci takový košíček s balónkem jestli si dobře vzpomínám. Ale že bych se s tím někdy potápěl? To už si nevzpomínám. Je to divný pocit nořit se do vody a spoléhat jen na nádech ústy neznajíc v jaké poloze je šnorchl vůči hladině. Asi bych to v moři nezvládl.
U bazénu je příjemně. Pivo, víno, kostky. S Blankou po čtyřech hrách prohrávám 1:3. Přichází sousedi. Kromě jiného se ukazuje, že zítra jdou pánové na sopku také. Ale protože nemají zajištěn vstup na vrchol vyrážejí tak, aby byli nahoře před příchodem strážců, tzn. nejpozději do devíti. My máme povolení na vrchol mezi 11-13. To znamená jediné. Vstát v cca 4:30, dojet k sopce a kolem šesté se pustit do zdolávání nástrah převýšení přes 1500m.
V partičce se dobře bavíme, ale většina z nás časně vstává. Po desáté končíme.
Jezírka ve skalách s homeless obyvateli https://mapy.cz/s/gojebebano.
Pláž La Mareta https://mapy.cz/s/legavanome.
Pláž La Teita https://mapy.cz/s/nopufepusa.
4:30 budík a po páté ranní odjíždíme k sopce Pico Del Teide. Nahoru vedou víceméně jen 2 trasy. Vybrali jsme si delší s větším převýšením v domnění, že stoupání bude plynulejší. Cesta autem trvá skoro hodinu. Prakticky od moře stoupáme až do úrovně 2200m n.m. na cca 48 kilometrech. Na výchozím místě u Los Roques de Garsía jsme sami. Palubní počítač hlásí -1° a je tma.
Oblékáme se dle aktuálních podmínek a nasazujeme čelovky. Hned na začátku si střihneme drobnou okliku, když ve tmě míjíme odbočku, ale jen pár desítek metrů. Už po kilometru je mi jasné, že brát si tu jarní bundu bylo zbytečné. Tělo se zahřálo a bunda jde dolů, teď už ji jen potáhnu jako zbytečnou zátěž. Blanka nasazuje rukavice. Jdeme po velkých plochých balvanech.
Než začne svítat ujdeme asi 2km po trase č. 23. 7:40 Hledáme pěkný výhled na vycházející slunce mezi skalními útvary a trochu scházíme z cesty, která je docela dobře značená vyskládanými kameny po obou stranách. Cesta se mění a jdeme po menších či větších šutrech, sem tam menší skalnatý výstup.
Slunce postupně ozařuje vrcholky okolních kopců a hor a my vidíme, co nás čeká. Vrchol je vážně hodně daleko a vysoko. Cesta jen šutry. Nejsem zrovna horský atlet, ale po přepnutí na režim „parní stroj“ stoupám pomalu, ale jistě. Blance nedělá změna tlaku úplně dobře a musí se často vydýchávat. I když jdu pomalu, jsem rychlejší.
Po 4km v sobě opakovaně hledám odpověď na otázku „proč?“ Proč šlapu do kopce jak kráva, po šutrech jak kráva?
Pořád na cestě 23. Kolem se trochu mění barva šutrů, černé střídají hnědočervené a naopak.
9:49 Jsme u rozcestníku se stezkou č. 9 nedaleko od Pico Viejo. Dáváme pauzu a svačinu. Bundu s dalšími zbytečnostmi schovávám mezi balvany. Pro jistotu si dělám do mapy poznámku a fotím skalku se zcela zakrytým oblečením. Jsme tak ve dvou třetinách cesty, to větší stoupání máme před sebou. Další úsek k vyhlídce na Pico Viejo mi trvá skoro 2h, je 11:45. Blanka v nedohlednu. Začínám se trochu bát, že nestihneme časové okno 11-13h pro výstup až na úplný vršek sopky dané povolením, které jsem vyřizoval před třemi měsíci (opravdu je nutné si ho sehnat včas).
Ve 12:16 se za nedalekým kamenem pod vyhlídkou objevuje Blanka. Eh, tak to snad stihneme. Ještě chvíli na vyhlídce odpočíváme. Dělám hrdinu a beru Blance její batoh, svůj přesouvám na břicho. K horní stanici lanovky a bráně pro výstup na vrchol sopky je to ještě asi 700m po slušné cestě. Kolem nás radostně procházejí turisté, kteří si to sem vyjeli lanovkou. To se jim to pochoduje, když jejich jedná zátěž byla byl popojít těch cca 700m na vyhlídku téměř po vrstevnici.
Kousek před 13:00 jsme u branky s rangerem a vstupujeme do posledního úseku výstupu. Je to ještě 385 výškových metrů. Sotva zvedáme nohy. I lidem, kteří přijeli lanovkou, dává prudké stoupání zabrat.
Ve 13:20 jsme na úplném vrcholu sopky Pico de Teide. Hurá. Shora vidíme celý ostrov Tenerife. Vidíme i místo, kde jsme ráno začali.
Scházíme k lanovce, doplňujeme zásoby vody, vytahujeme zaslouženou svačinu. Blanka mě nikdy nepřestane překvapovat. K bagetám, které jsem ráno namazal, vytahuje z batohu krabičku s nařezanou paprikou a jablky. Moc příjemné překvapení.
Říká se, že někdy je sestup horší než výstup. Neumím si představit nic moc horšího, než byl tenhle více jak šest hodin trvající pochod. Nedá se nic dělat, nahoru můžeš, dolu musíš.
Krátká zastávka u křížení cest 9 a 23. Schovanou bundu nalézám rychle a ve stavu, jak jsem ji opustil.
Při sestupu si často říkám, jak jsme tu hroznou cestu ze samých šutrů mohli vůbec zvládnout? Tak v polovině sestupu dáváme pauzu na pití a vyklepání kamínků z bot. Z kopce si je do boty nahrnete raz dva. Vyklepávám a nazouvám. Divné, asi jsem je nevyklepal všechny. Znovu boty dolů. A sakra! Papírové vložky v botách od Deichmanna změnily strukturu na papírovou drť. Nazouvám a pokračujeme dolů. S každým dalším krokem chodidla drhnou skrze rozpadlé vložky o strukturu vnitřku boty víc a víc. Co je dobré do zimního města tady evidentně selhává. Jsem hrdina a jdu. Přibližně 3km od cíle, tedy od auta, už chodidla pálí nesnesitelně. Blanka je třída. V batohu nese ledacos. Opravujeme provizorně vložky s použitím většího množství papírových kapesníčků a širokých tejp. Na parkoviště to stačí. Jsme u auta a ulevujeme nohám přezutím do sandálů.
Je asi 18:30. Před půl hodinou jsme měli vrátit půjčené auto. A to to máme ještě tak hodinu cesty do půjčovny na letišti. Žádný stres, co se může stát horšího, než že vymyslí nějakou pokutu. Po cestě dotankováváme na stav nádrže při převzetí, ještě zajedeme pro drobnosti do Lidlu a v 19:45 jsme v půjčovně. Stavím u "přebírače". Jen se nevrle zeptá, co chci. "Chci vám vrátit vaše auto". "Tak to někam postavte a přineste klíče". Parkuji, vystěhováváme věci z auta. Předávám klíčky v očekávání kontroly. "Kolik je v nádrži benzínu?". Já na to "mírně více než při převzetí kdy tam byly ¾". "OK". Vyřízeno. Žádná kontrola odřenin, žádná kontrola stavu paliva.
Hledáme taxi pro odvoz na vilu. Je už dost pozdě a hlavní nápor je pryč. Bereme první taxi. "Vezmete nás tam a tam za 15€?". "Ej, taxamétr". Dojíždíme k cíli, na taxametru 11.60€. Bezva. Stavíme, cvak cvak a na taxametru 16.20€. To je pořád OK. Platím kartou a taxikář na mobilní terminál vyťukal 15€. Výborně.
20:10 jsme na vile, sprcha, vydatná večeře a pád do pohovky. Dnes žádný večírek. Ani sousedé nejsou slyšet. Někteří z nich byli dnes na sopce také, jen šli dříve (neměli vstup až na vrchol) a z druhé strany. Počet kroků 45317.
Skouknout kde co máme roztahané, abychom zítra ráno mohli zabalit. Na druhou část našeho pobytu na Tenerife budeme mít půjčenou dodávku s obytnou vestavbou.
Bezplatné povolení pro výstup až na vrchol sopky rezervujte včas, třeba 2-3 měsíce předem https://1url.cz/@picodeteide.
Naše trasa kamením https://mapy.cz/s/jutopudofu.
Jednodušší a časově kratší trasa (jen počítejte s tím, že na parkovišti nejspíš nezaparkujete a budete muset auto nechat o cca 1km vedle … tzn. k treku připočítat 1 a 1km po silnici). https://mapy.cz/s/gazulukeno.
Dá se booknout i lanovka, ale jak je uvedeno výše, nikdo vám nedá záruku, že pojede. Dejte si pozor, co kupujete https://1url.cz/@cablecarpico.
Krátký trek kolem kamenných skulpur Los Roques de Garsía https://mapy.cz/s/nebaramesu.
Balíme, dosnídáváme zbytky a čekáme na dodávku.
Co s těma botama? Včera provizorně opravené vložky jsou nepoužitelné. Hledám cokoli, z čeho by šly vyrobit "nové", kus kartonu, gumy, ... Vždyť mám ty zničené boty do vody! Vložky celkem pasují. Vyřešeno. Asi také moc nevydrží, ale moc náročných túr už v plánu nemáme.
V 11:00 máme dodávku. Poctivý MB Vito. Pořádný motor a žádné moderní "vymoženosti". Vyjíždíme směr Los Gigantes. Projíždíme historické rybářské městečko Alcalá. Nebylo to v plánu, ale stavíme. S dodávkou je mnohem horší manipulace než v předchozích dnech s malou Corsou. V úzkých uličkách se ale zakrátko povedlo najít jednoduše zaparkovatelné místo. Procházíme se po nábřeží a hledáme, kde bychom se najedli. Vybíráme malé bistro mimo hlavní tah městem. Blanka si objednává tresku s bramborem, jako že když jsme v té rybářské osadě, a já hovězí s hranolky. Jídlo je dobré a syté. Jen tedy už když ho laskavý číšník přinesl, bylo spíše vlažné. Lehce pofukuje vítr který teplotě zrovna nepřidá a tak dojídáme takřka studené. Pokračujeme do Los Gigantes. Povedlo se nám zaparkovat v menší postranní uličce. Tohle je letovisko jednoznačně turistické, jak atrakcemi typu výlet lodí za velrybami, tak skladbou obchůdků a stánků se suvenýry a různými "turistickými" cetkami. Všude se hemží turisté. Procházíme nábřežím, kde kromě přírodních scenérií - vysoké skalní útesy vyrůstající z moře (to jsou právě ti giganti), moře tříštící se o skalní stěny a vlnolamy, napěněná mořská voda kolem shluků velkých kamenů (tam se jako plavec fakt nechceš dostat) - zaujmou i scenérie stavební. Staví se hodně a to i v příkrých skalních stěnách. Jestli takhle budou pokračovat ještě pár let, tak turisté vytlačí původní obyvatele.
Pryč z toho mraveniště. Dodávkou vytrvale stoupáme, abychom mohli zase klesat. Sjíždíme do Buenavista Del Norte. Jak klesáme začíná se kazit počasí. Jsme v mracích a místy mrholí. Chtěli jsme k majáku Punta De Temo na západ slunce. Mraky jsou nízko a mrholí. K majáku se nedá jet autem. Pouze autobusem. Poslední jede v 18:00. Tak na něj čekáme a dozvídáme se, že v 18:00 jede tam a hned zpět. Západ je ale v cca 19:00. Časově to nevychází a je hnusně. Maják škrtáme a jedeme na nedalekou pláž, kde je na vyhlídce u moře skutečná kostra menší, cca 15ti metrové velryby. Dalo by se tady zakempovat, ale není tu žádné zázemí. Vracíme se kousek zpět směrem na Los Gigantes do dříve vybraného kempu. Odtud to máme zítra jen kousek do vesničky Masca. Už téměř za tmy dojíždíme do kempu. Ohříváme zbytek včerejší večeře a Blanka ještě vymyslela topinky. Je nevlídno a fouká. Dnes první večer v dodávce.
Cesta z Buenavista Del Norte k majáku busem z autobusového nádraží https://mapy.cz/s/putubonora. Pokud chcete jet autem, zjistěte si, jestli tam ve váš čas lze vůbec jet. Při naší návštěvě to Pá-Ne nebylo možné vůbec, v ostatní dny jen v určitý čas.
Kostra velryby na https://mapy.cz/s/lozopukuvo.
Kemp u Los Pedregales (venkovní sprcha, společný záchod, venkovní umyvadla) https://mapy.cz/s/mosopogucu.
Vstáváme docela brzy protože na desátou máme booknutý vstup ve vísce Masca. Rychlá snídaně, ale neodbývame se. Teplý čaj a čokoládové croissanty navodí příjemný stav na duši. U všech turistických atrakcí na Tenerife platí, že nejlepší je být na nich co nejdříve ráno. V 9:00 jsme na místě a máme co dělat, abychom zaparkovali. Až tady zjišťuji, že ten booking není jen na vstup do vesničky, ale je to registrace na trek soutěskou z vesnice Masca až dolů k moři na pláž Playa de la Masca, cca 4.8km, převýšení 700m (dolů a pak totéž nahoru). Trek jsme měli v plánu. Jen mi bylo včera divné, že na Mapy.cz se jeví jako nepřístupný. Aby ne, bez permitu nelze. Mají to tady důkladně zabezpečené. I kvůli bezpečnosti, protože se jedná o docela náročný trek. Hned na začátku se prokážete registrací (online tak 3 měsíce dopředu), odškrtnou si vás podle jménneho seznamu a dostanete číslo, kterým se ještě několikrát budete hlásit. Formality vyřízeny. Fasujeme helmy a vyrážíme. Zdá se, že se pouštějí skupiny po cca půl hodině, takže začínáme ve stádu s dalšími výletníky. Naštěstí se brzy trháme a jdeme víceméně sami. Příroda kolem a všechny ty pohledy výhledy scenérie jsou parádní. Jak Slunce stoupá postupně osvětluje soutěsku. V polovině treku jsem si z trsu bambusu ulomil tyč a dál ji používal jako trekovou hůl. Hned se šlo lépe. Za 2h jsme dole u pláže. Hlásíme svá čísla. Svačina, odpočinek a hybaj zpět do kopce. Jak se změnilo světlo, tak se změnila i podoba míst kterými jsme prošli při sestupu. Nahoru se mi jde trochu pohodlněji než dolů. Posledních několik výškových metrů dá ale zabrat, hroznej padák.
Hlásíme čísla, vracíme helmy a přesouváme se do blízké nálevny na dvě piva. Je 13:45.
Další na řadě je městečko Garachico. Jak se k němu serpentinami v prudkém klesání blížíme nějak ztrácíme touhu ho blíže zkoumat. Všude davy turistů. Nebrzdíme, projíždíme. Směr nejstarší Dragon tree na ostrově v městečku Icod de los Vinos. Se štěstím se nám daří zaparkovat jen kousek od zahrady se stromem. Stromu je věnován velký areál včetně přilehlého "motýlária", vstup 5€. To nepotřebujeme a procházíme jen přilehlým městským parkem odkud je strom nádherně vidět. Fotky, svačina a pryč. Dnes předjíždíme na severovýchod ostrova do přírodního parku Anaga. Po cestě stavíme ještě u jezírka Charco de la Laja ve skále nad mořem s cílem se tam vykoupat. Za se máme štěstí a parkujeme pár kroků od skály s jezírkem. Plavky, ručníky a jdeme.
Z koupání nic nebude. Před chvílí byl příliv a moře u břehu je rozbouřený živel. Pozorujeme tu sílu, jak vlny naráží na skály a stříkají do výše přes 10m. Kapky roztříštěné mořské vody létají daleko na břeh na diváky přihlížející tomuhle divadlu. V mračnech vodní tříště je často vidět duhu.
Teď už se jen dostat do kempu Las Calderetas což je poslední kemp před přírodní oblastí Anaga, kterou chceme navštívit zítra. Jsme kousek od naplánovaného kempu, když se rozhodneme dnes zakempovat "na divoko" přímo na hranici parku. Daří se nám najít pěkně místo nedaleko vyhlídky Jardin. Slunce už zapadlo a jsme v lese, takže je poněkud chladno. Teplé oblečení a teplá polévka přijdou vhod. Ještě stihneme dvě hry v kostky a je akorát tak čas zavřít oči a načerpat síly na zítra.
Masca parkoviště https://mapy.cz/s/cedekakene, počítejte s tím, že po deváté tady bude hodně obtížné zaparkovat.
Středně náročný trek od infocentra dolů k moři https://mapy.cz/s/gazepudeno (nenechte se zaskočit červeným varováním na mapě, to je právě z důvodu, že vstup je jen s registrací) nutno zdarma rezervovat hodně předem https://1url.cz/@mascatrail.
Jezírko Charca de la Laja https://mapy.cz/s/paretonutu.
V lese je trochu chladněji a na střechu dodávky v noci spadlo pár kapek. Pofukuje. Vaříme čaj a párky, čokoládový croissant jako zákusek. Parkujeme jen kousek od naplánovaného výchozího místa treku okolo Cruz del Carmen. Tak jen zabalíme auto a než abychom popojížděli ten kousek dojdeme. Je to nenáročný trek vavřínovým lesem (tedy všude bobkové listy). Jsme těsně pod mraky. Obloha je skoro celá zatažená a výhledy jsou v jemné mlze. Z hlavní vyhlídky treku se díváme hluboko do údolí. Doprava na severní břehy ostrova, doleva někam k Santa Cruz. Návrat k autu a cesta na další atrakci v podobě úzké silnice vymezené po stranách tesanými svislými skalními stěnami a s klenbou z větví vavřínu. Cestou míjíme parkoviště u Cruz del Carmen. Totálně narvané, policisté organizují dopravu. Další auta nekompromisně posílají dál. Ještě že jsme vycházeli z kempu. Jak se blížíme k tomu "vavřínovému tunelu" doprava houstne. U tunelu nemáme šanci. Sotva projíždíme kolem vpravo podélně parkujících aut a k tomu ještě často nějaké v protisměru. Představte si naší běžnou vesnickou silnici, na jedné straně svodidla, na druhé skalní stěna. A sem se musí vecpat u svodidel linie zaparkovaných aut a dva pruhy. Žádný komfort to není a když jeden pruh jede, tak ten druhý většinou stojí. Legrace přichází, když se objeví autobus. Zase jet za autobusem je jistota pohodlné i když pomalé jízdy, protože autobusu zkrátka všichni uhnou. Parkujeme kousek dál v malém zálivu mezi svodidly. Přes stromy kolem silnice se ženou mraky. Nejdříve dojdeme na vyhlídku Pico Del Ingles abychom viděli, nic. Kolem jen mléko, jsme v mraku. Kupodivu i přes to zde panuje čilý turistický ruch. Zaparkovat tu takřka nelze. U spousty odstavených aut tipuji, že řidiči nevědí, že tu jezdí autobus. Je jasné, proč je na Tenerife aut bez odřenin jako šafránu. Vyhlídka mléko, tak ještě ten vavřínový tunel. Ale jo, zajímavé.
Další trek máme v plánu u vísky Taborno, která je kousek, ale zato vysoko nad mořem. Je k ní delší krkolomný přejezd tak váháme, zda jí nevynechat, zda má smysl se brouzdat v těch mracích. Jeden náročnější trek s velkým převýšením jsme po včerejší Masce už pro dnešek škrtli. Takže jedem na Taborno. A je to dobrá volba. Sjeli jsme pod mraky a nebe je tu místy i modré. Máme problém zaparkovat. Otáčíme. Naštěstí o dvě zatáčky zpět je širší záliv a vecpáváme se mezi dvě auta. Podle mapy by tohle měl být spíše vrstevnicový výlet. Realita je dramatičtější. Jdeme úzkými tu prašnými tu skalnatými cestičkami. Pod námi hluboké srázy pokryté seschlou travou, opunciemi a agávemi. Nikde žádný strom. Impozantní! Tohle není pro lidi trpícími závratěmi. Lezeme přes skalní výstupky. Došli jsme na nejvzdálenější místo treku. Z obrovské výšky skalního srázu koukáme na moře a jeho vlny tříštící se o skalnaté břehy. Svačina, koukání, focení, setkání s dalšími českými turisty. Jinou cestou jdeme zpět. Sešli jsme ze správné trasy. Stezka je užší a užší až končí strmým výstupem po skále. Nebýt pod námi taková propast asi bychom vylezli, ale neriskujeme a kousek se vracíme. Správná cesta nalezena. Chceme podpořit místní turistický ruch zakoupením vítězného piva v místní hospodě. Je tu šrumec. Když o nás ale obsluha pět minut ani pohledem nezavadí odcházíme a využíváme vlastních zásob z lednice v autě.
Jsou skoro tři. Dnes už nemáme žádný pevný program, jen chceme dojet a přespat na pláži Teresitas u Santa Cruz.
Času dost. Pojedeme se kouknout na maják Punta del Hidalgo. Kousek před majákem stavíme u pobřeží a za hřmotu rozbouřeného moře na opěrné zídce vyhlídkové terasy vaříme rychlý oběd (těstoviny, kečupovka s párkem, cibulí a česnekem). V neděli je téměř všude zavřeno, ale našli jsme kousek od místa našeho hodování malý krámek. Potřebujeme vodu a pečivo. Na ochutnání přidáváme též papayu.
Teď už ale k majáku. Opět obtížnější parkování. Okolí majáku je pojaté jako promenáda s hotelem, restauracemi, malým mořským koupalištěm. Jdeme k majáku podél břehu. Je sice už chvíli odliv, skály u břehu jsou obnažené a vytvářejí se v nich malá jezírka, ale rozbouřené moře budí respekt. Občas náhle zalije vlnou jinak klidné jezírko. Maják je moderní stavba od architekta Ramiro Rodríguez-Borlado Olavarrieta dokončená v r. 1994. Při výšce majáku 50 metrů je jeho světlo vidět až ze vzdálenosti 16 námořních mil tzn. téměř 30km. Sedíme pod majákem, pozorujeme přívaly vysokých vln, na západě prosvítá Slunce skrze mraky a blíží se k mořské hladině. Do západu zbývá něco přes hodinu. Počkat? Přes mraky bude asi stejně houby vidět, a tak se vracíme k autu abychom přejeli na jižní stranu ostrova. Kousek k dálnici a pak už pohodlně dvěma až třemi pruhy do Santa Cruz. Čím více se vzdalujeme severu tím je tepleji a obloha jasnější. Stmívá se. Projíždíme Santa Cruz. Dvěma pruhy docela plynule projíždíme překvapivě velké město. Jízdu občas přeruší semafor. Vyjíždíme z města k severu a za pár minut jsme na obrovském parkovišti u pláže Las Teresitas. Hledáme vhodné místo pro zaparkování spíše s ohledem na vzdálenost ke sprše a veřejným toaletám. Jdeme se projít po pláži s cílem vlézt tu do vody. Ale je tma a moře mělké. Lezu do vody, Blanka zůstává na břehu. Oba máme čelovky abychom se lépe našli.
Plážová sprcha splachuje prach a pot uplynulého dne.
I když by se to nemělo vytahujeme z auta stolek a židličky. Je tma a místní omladina ukazuje sílu svých vozů a audia. Raději dávám na dodávku červenou blikačku.
Pivo, víno, kostky.
Noční život pláže utichá a ruší ho jen hluk zřejmě agregátu pro chlazení u nedalekého, teď už zavřeného, baru.
Jdeme spát.
Přespali jsme zde https://mapy.cz/s/duheretanu
Trek na Cruz del Carmen https://mapy.cz/s/buropalase, pohodová cesta.
Krátká procházka s vyhlídkou Pico de Inglés https://mapy.cz/s/hukumakezo. Zaparkovat musíte někde podél silnice, zcela jistě bude narváno.
Pěkný trek v Taborno https://mapy.cz/s/jedalenopa, opět velké problémy s parkováním.
Krátká procházka k majáku Punta del Hidalgo po pobřeží, zaparkovat někde v místě startu / cíle https://mapy.cz/s/godojaruta.
Pláž Las Teresitas https://mapy.cz/s/robazuvuco.
Budíme se pod zamračenou oblohou. V 6:30 agregát zakašlal a utichl.
Už jsem psal, že se to nemá, ale opět vybalujeme stolek se židličkami a snídáme. Chlapík v projíždějícím "smetáku" ještě jen s úsměvem pokyne rukou. Policejní vůz s usměvavým strážcem zákona už tak chápavý není a v dobrém (asi, španělsky neumíme, ale směje se) nám vysvětluje, že takhle ne. Omlouváme se a že do 10ti minut vše sklidíme. Dojídáme, uklízíme. Kousek přeparkovat a jdeme se projít po pláži, která má tu zvláštnost, že je na ní žlutý písek. Ne, není navátý ze Sahary. Je normálně dovezený.
Odjíždíme do Santa Cruz. Parkoviště u auditoria je hodně plné, ale místo nacházíme.
Auditorium (budovu s koncertní síní) navrhl španělský architekt Santiago Calatrava nejen jako hudební a konferenční centrum, ale také jako monumentální dynamické dílo, jenž se mělo stát symbolem Tenerife. Avantgardní expresionistická stavba byla dokončená v r. 2003. Obrázky řeknou vše o kompozici hmot. Zajímavostí je venkovní povrch tvořený keramickými střepy (nechtěl bych tady být obkladačem) a oblouková prosklená stěna s dřevěnými rámy a délkou cca 20m výklopná nahoru. Osa otáčení je v cca ⅔ výšky stěny. Ovládání jen dvěma písty na koncích stěny. Při obloukovém půdorysu mechanicky zajímavé řešení.
Mezi stavbou a mořem je promenáda s ochozem. A pod ochozem ve funkci vlnolamů černé balvany. Na kamenech najdete namalované portréty mnoha známých hudebních osobností. Ano, je tu i Karel Gott.
Poutač před budovou avizoval uvedení Rusalky od Antonína Dvořáka počátkem příštího měsíce.
Pokračujeme po nábřeží směrem k centru. O víkendu zde byl zřejmě pořádný mejdan protože po délce snad 200m zřízenci rozebírají stánky, atrakce, kolotoče, trampolíny a další zdroje zábavy.
Blanka na náměstí s velkým nápisem Santa Cruz (jasně že jsme se tu museli jako mnozí další vyfotit) zkouší obyčejné kafe v malé kavárně. Za 1.80€ ucházející, ale asi jsme chtěli moc (nebo málo), obsluha kyselá jak šťovík. S kafem a svačinou se přesouváme na nábřeží nad přístavem.
Další cesta vede k městskému parku. Je dobře srovnatelná třeba s pražskou Na Příkopě, jen tu mají jiné kytky. Oklikou se vracíme zpět k parkovišti.
Jedeme na pyramidy v Güimaru. Kousek po dálnici a pak zase strmě do kopce. Mraky jsou nízko tak doufáme, že do nich nevyjedeme. Sláva, jsme pod mraky a na obzoru je dokonce Slunce. Do parku si kupujeme plné vstupné abychom se kromě pyramid dostali i na expozici Thora Heyerdahla (1914-2002) věnovanou jeho výpravám po moři na lodích z různých běžně dostupných materiálů. Kon-Tiky z balzového dřeva, Ra z rákosu (totora) postavený afričany od Čadského jezera (neúspěšná mise, člun se rozpadl), Ra II z papyru (tvrdší a objemnější než totora) a postavený bolivijskou technikou indiány z ostrova Suriqui (úspěšná mise). Svými plavbami chtěl, kromě prokázání plavbyschopnosti lodí, dokázat, že už v dávných dobách se lidé dokázali přemísťovat mezi ostrovy a kontinenty. Tuto myšlenku podporovala podobnost staveb (pyramid), monumentů, hieroglyfů i věcí denní potřeby na vzdálených místech oddělených mořem.
V muzeu strávíme hodně času. Dnes už jen musíme najít místo na přespání odkud zítra zase vyrazíme do hor na poslední trek.
Vybíráme plácek u kamenného oblouku Arco de Tajao, kde jsme byli už před týdnem. Sotva vylezeme z auta vzpomínáme na ten vítr, který jsme před čtyřmi dny přesunem na sever opustili.
Odbýváme se čínskou polévkou a dopíjíme víno a pivo. Zítra bychom si je už neužili. Tradičně kostky. Zítra je potřeba vstát dříve abychom stihli trek Paisaje Lunar.
Parkoviště u auditoria https://mapy.cz/s/lopafulura.
Auditorium https://mapy.cz/s/davepalafo.
Parkoviště u muzea v Güímaru https://mapy.cz/s/jafefudome.
Kamenný oblouk Arco de Tajao https://mapy.cz/s/ravunesamo.
Celou noc neskutečně fučelo a vítr houpal autem jako kočárkem. Řekněme, že jsem toho moc nenaspal. V 8:00 chceme být na výchozím místě treku k Paisaje Lunar což je skoro hoďka autem serpentinami do kopce do 1900m n.m. V tom vichru vynecháváme snídani. Jen převléknout a vzhůru do kopce. Po těch více jak deseti dnech v různých autech už jsem si na zkroucené a úzké silnice zvykl a cesta pěkně ubíhá. Navigace nás náhle posílá na kamenitou cestu, u nás bychom řekli polňačku, tady spíše skalňačku. Kontrola mapy. Je to tak, jsme správně a neohroženě jedeme rychlostí 20-25kmh dalších 5km. Výchozí bod nalezen. Jablko do ruky a vzhůru. Cesta je dnes jednoduchá a po čtyřech kilometrech koukáme na bílé až bílo-kávové skály. Strukturou připomínají pískovec. Lezeme kolem, fotíme a po chvíli také konečně usedáme k snídani. Tyhle skalní útvary se prý hlavně vlivem dešťů hodně mění - ubývají. Obklopeny červenými, žlutými a černými skalami působí v téhle krajině až nepatřičně. Všude kolem rostou zvláštní borovice. Mají dlouhé jehlice v trsech a jistě by se skvěle vyjímaly v rukách roztleskávaček. Hodiny ukazují 10:00 je čas myslet na návrat spojený s dotankováním a vrácením auta a také zabalením. Tankujeme, návštěva Lidlu pro něco k snědku do letadla a směr vila. Blanka ještě nutně potřebuje koupit na pláži našim chlapečkům nějakou tu pozornost. Na vile se potkáváme s naší známou posádkou. Také dnes odlétají, jen ne do Prahy. Levnější letenky prý byly z Norimberka.
Účastníme se likvidace jídla, které jim zbylo. Já ještě omývám auto, protože po nočním vichru je jak postříkané blátem. 14:30 odjezd, 15:00 předávka (dodávkou jsme najeli celkem 448km) a odjezd na letiště. Naše odbavení mírně komplikuje problém ve fotbalovém týmu, který je před námi. Za 20 minut vyřešeno (i když netuším, jestli se ta jedna kopačka do letadla dostala).
Kontrola, chvíli čekání na boarding.
Na palubě sedíme hned u rodiny se dvěma malými holčičkami. Mě nedostanou, tentokrát mám sluchátka!
Letíme. Na 5h let jsem se důkladně připravil. Dva díly seriálů ČT co jsme zmeškali dostanou šanci.
Blanka hraje logické hry.
Tata Bojs jsou fajn.
17:43 začíná na palubě dětská show. Ať si klidně skotačí.
19:10 Stíny v mlze Ok
Nirvana je fajn.
Po pěti hodinách šikula pilot jemně posadil Boeing na runway. Busem přejíždíme k terminálu. Vedle mě stojí tenista Jiří Veselý. Při výšce 198cm mi v televizi nepřipadal tak vysoký. Vyzvednout auto u známého a směr domov.
V 1:30 (místního času, oproti Tenerife posun času +1h), cca 100m od domu nám před autem přebíhají dvě srnky. To by nepřekvapilo, pokud by to nebylo na rušné silnici v sídlišti. Uf, těsně. Jsme doma. Sláva, nazdar výletu.
Trek na Paisaje Lunar, krátká verze, můžete si tady nakombinovat délku cesty dle libosti https://mapy.cz/s/bebofazusu.
mapka Tenerife jako podklad pro plánování našeho itineráře, nejedná se o záznam cest PDF